Jsem tak trochu praštěná intelektuálka s přebujelým smyslem pro spravedlnost. Rozhodla jsem k psaní blogu po letech strávených v advokátní praxi, ke které dodnes přistupuji s velkou pokorou a také s velkou láskou. Mám právo ráda. Jeho zásady jsou krásné a jednoduché. Byť staré, jsou stále platné, prověřené tisíciletími existence. O čem tohle můžeme dneska říct? Právních norem nepotřebujeme mnoho. Brodíme se v nepřehledné řece předpisů, jejichž životnost je často kratší než televizní miniseriál, a přitom nám stačí jen pár základních principů – desatero.

Z toho celý život vycházím. I proto pro mě právo není chuchvalcem bezpohlavních norem, ale čitelným instrumentem, který mi pomáhá potkávat se s životem, s lidskými osudy, se spoustou emocí…

Když jsem byla malá, bála jsem se, že bude třetí světová válka. Pamatuji si, jak jsem večer, to mi bylo tak deset, ležela v posteli a poslouchala, jak nade mnou lítají vojenské stíhačky. Přestavovala jsem si, jak z nich padají atomové bomby, tak nám to ukazovali v televizi.  V hodinách branné výchovy jsem si v pláštěnce a igelitových návlecích poctivě lehala hlavou od výbuchu a s pusou přilepenou ke školnímu linoleu, v horším případě ke gumě plynové masky, jsem čekala na povel „konec poplachu“.

Strach. Prý nejsilnější ze všech emocí. V 70. a 80. letech dvacátého století to byla v mé mysli dítěte emoce tak silná. Silná díky právnímu systému, který byl na strachu pečlivě a bez výjimek postaven. Systém opracovaný k tomu, aby nebylo dovoleno nic, co není výslovně a jasně povoleno.

Dnes jsme jinde. Je dovoleno vše, co není výslovně zakázáno. Opravdu?  Zmítají s námi pochybnost o existenci právního státu, o spravedlnosti, kterou hledáme a nenacházíme, protože na ni právo nestačí, o tom, zda jsou někteří tak trochu rovnější než jiní.

Chci psát o tom, co mě celý život nepřestává bavit, co mě zároveň děsí, inspiruje, popouzí i znechucuje, a to je člověk a jeho vztah k právům a povinnostem. A k tomu si půjčím všechny naše emoce.